Rozhovor vede Doc.PhDr. Martin Kučera, Csc. s manželkou Mgr.Doc.Astrid Štúrovou-Kočí

Blíží se datum 1. června 2007 – den nedožitých devadesátých narozenin vynikajícího českého pěvce, pedagoga, režiséra, divadelního ředitele i herce profesora Přemysla Kočího, od roku 1949 člena opery Národního divadla v Praze a v letech 1969 – 1978 jeho uměleckého ředitele. Uplynuly již čtyři roky od jeho úmrtí, a za tu dobu se jeho vdova, paní Astrid Štúrová-Kočová, bývalá sólistka baletu ND, nemůže vyrovnat s odchodem svého muže, a tím, že ji neochraňuje svou silnou paží a nevysílá to krásné fluidum, sílu a energii, která z něj přímo zářila. Proto se rozhodla vydat o něm svědectví, opodstatněné tím spíš, že se nechce smířit s pomluvami lidí, kteří o něm tvrdí, co není pravda, a připisují mu skutky, jichž se nedopustil. Na druhé straně by ráda poděkovala těm, kteří na P. Kočího nepřestali myslet, leč nedisponují platformou, kde by o něm mohli cokoli kladného říct. Názory na P. Kočího nejsou jednoznačné a vzájemně se rozcházejí. Dokonce si i odporují. Jsou lidé, kteří uznávají Kočího umělecké kvality, ale skepticky se vyjadřují nebo mlčí o jeho ředitelském působení v ND, protože se domnívají, že tam docházelo k nějakým ,,nepravostem“ /jeho žena jim však může s čistým svědomím odpovědět, že se mýlí/ . Vedle nich je druhá skupina, jež má rudo před očima, když se vysloví Kočího jméno. Příslušníci této skupiny jsou většinou postižení vlastní neschopností, závistí apod. Často jimi nenáviděného pěvce ani neznali osobně. Paní Astrid považuje za nesmírné štěstí, že P. Kočího poznala a žila s ním až do jeho skonu. S velkou pýchou chodívá po Národní třídě a hledí na budovu ND i s novou zástavbou jeho areálu a říká si: ´´Ano, tady sis postavil pomník. A kdybys nic jiného v životě neudělal, stačilo by to! ´´ S pěvcovou ženou se shodujeme v názoru na jejího manžela, a proto jsme jednoho březnového dne spolu vedli v jejím bytě dialog, jehož cílem je připomenout čistou památku profesora Přemysla Kočího.

Otázka první: Začneme tím, co nekvalifikované osoby dnes nejvíc kritizují. Byl podle tebe Přemysl Kočí opravdu ředitel – normalizátor, anebo to vše bylo mnohem složitější, jak už to v životě je?

Záleží na tom, co si kdo pod pojmem ´´normalizátor´´ představuje. Podle toho, co si představuju já, pak normalizátor opravdu byl, pokud to slovo má vyjadřovat normálnost uměleckého provozu. V tomhle smyslu divadlo opravdu normalizoval. Politicky ovšem ne. I když i tady zůstává otazník. Poněvadž Přemysl nesmírně, hluboce a s pokorou miloval Národní divadlo, tak po dobu, kdy je mohl řídit, řídil je směrem k vrcholným uměleckým výsledkům, což s sebou jistě neslo i určité vnitřní bolesti jednotlivců. Kupříkladu angažování nové, krásné Mařenky do Prodané nevěsty, z níž vyrostla světová pěvkyně Gabriela Beňačková, způsobovala nelibost některých jejích budoucích kolegyň. ´´Normální´´ pro Přema vždy bylo, že člena ND posuzoval podle tvůrčích výsledků na jeho scénách, a ne podle stranických legitimací, klubů, zájmů a přesvědčení. Okrajově připomenu, že málokdo by si v té době dovolil jmenovat do čela opery ND dr. Václava Holzknechta, vyhozeného ze strany i ze Státní konzervatoře, kde zastával mjísto ředitele. Anebo angažovat dirigenta Jiřího Kouta, který jako citlivý umělec odřekl dirigování v plzeňské opeře v den, kdy tragicky zahynul chlapec Jan Zajíc. Za ten čin dostal okamžitou výpověď. Dík Přemovi mohl dál umělecky pracovat v ND a nakonec se z něj stal mezinárodně uznávaný dirigent. Politické smýšlení mu nevadilo, a proto si příkladně vybral ne komunisty, ale pány Högra a Munzara za členy umělecké rady. Pan Höger funkci přijal, ale bohužel problémy mateřské scény, ani problémy kolegů ho tak dalece netrápily, když se za celý rok do schůze ani jednou nedostavil. Oprávněně mu proto Přema za neúčast poděkoval! Jinak tomu bylo u Luďka Munzara, který nabídku odmítl hned, neměl chuť věnovat osobní čas otázkám činohry, protože jeho větší zájem byl zřejmě v jiných oblastech. Díky Přemovi v souboru činohry směli setrvat i umělci vysokých režisérských kvalit, a proto řada představení činohry byla do posledního místa stále vyprodaná. Nevím, kdo jiný by dokázal tak dlouho odolávat tlaku shora, aby propustil umělce, jako byli pánové Macháček, Pleskot nebo Hrušínský. Byla jsem svědkem jednoho setkání po tzv. sametové revoluci, když jsme s manželem potkali Rudolfa Hrušínského a on Přemka velmi uctivě pozdravil : ´´ Dobrý den, PANE řediteli . ´´ To již dávno ředitelem nebyl! Nechci si kazit názor myšlenkou, že to snad nemyslel upřímně, nebo že se jinde vyjadřoval jinak. Ale vím tolik, že díky mému muži nemusel dělat taxikáře, jak hlásila Svobodná Evropa, že dělat prý musí, aby uživil rodinu. Dále považuji za normální, že se lidé mohou volně pohybovat po světě, čehož jsme díky Bohu svědky. Pamatujeme si nicméně, že tomu vždy nebylo. Ale jak je potom možné, že ND se zákazy výjezdů nevztahovaly? Za to divadlo mohlo děkovat svému řediteli, neboť dokázal zdůvodnit potřebnost každého člena v každé inscenaci, která vyjížděla na Západ. Činil tak v přesvědčení, že děti nenesou zodpovědnost za své rodiče, příbuzné či známé, kteří emigrovali. A to mohu říct na základě osobního svědectví. Když mne šéf baletu Jiří Němeček obsadil do programu Expo 58, který jsem několik měsíců studovala a měla s ním vyjet na půl roku do Bruselu, tehdejší předseda stranické organizace prohlásil, že v žádném případě nesmím jet, protože má matka emigrovala do USA. A tak jsem nejela. O něco později se o tom dověděl ředitel ND a rozčílil se: ´´ Co je to za nesmysl, copak taková mladá holka může za svou matku? Když ji šéf vybral, znamená to, že na to umělecky má. ´´ Podotýkám, že v té době jsme se ještě osobně vůbec neznali. Ale dík němu jsem na příští zájezd Laterny magiky do Londýna mohla odjet. Dobře vím, že jsem nebyla jediná, kdo byl takto postižen. I za všechny ostatní se Přem – už jako ředitel – pokaždé postavil, jako například za sekretářku šéfa baletu, která byla spřízněná s panem Tigridem. Takže se domnívám, že i v tom politickém ohledu se Přem choval ´´ normálně ´´. I když měli zaměstnanci ND jiný politický názor než on, využívali všichni bez rozdílu stejných výhod členství v ND té doby. Byla jsem vychována v tom, že si mám vážit podobných lidí, jako byl Přem, a že mám umět poděkovat. Zdá se ale, že to není samozřejmé pro každého. A vždycky mě trochu překvapí, když třeba pan XY, který si v tichosti žil v závětří techniky ND a Přem ho schválil ke každému zájezdu po celé Evropě, jednoho dne vydá knížku a považuje za nutné se v ní otřít o bývalého ředitele. Pochybuji, že to pomůže její prodejnosti nebo prodejnosti cédéčka s nahrávkami jeho banjo-bandu. Případné zájemce o další věci související s normalizací můžu odkázat na paměti svého muže Dobrý den, živote a nebo Všechno je jinak, kde se vyjádřil k řadě dalších otázek.

Otázka druhá: Nyní bych se tě rád zeptal, zda a jak ses dokázala vyrovnat s rozsáhlou mediální aférou kolem Přemyslova pohřbu?

V žádném případě si ji nezasloužil, i když byl nad všechny ceremoniály vždycky povznesený. Myslím, že mu to sice přišlo líto, ale nevadilo mu to, protože iluze o některých lidech dávno ztratil. Mně to jen utvrdilo v přesvědčení, jak velkým člověkem s velkým Č byl, neboť on sám by vůči nikomu nebyl něčeho podobného schopen. Část lidí se po aféře vyjadřovala s pocitem lítosti a rozhořčení vůči řediteli Dvořákovi. Trpkost k němu nemám. On se taktně snažil tzv. nenarazit, poněvadž – jak mi sám sdělil – nechce zkoumat, kde je pravda. Snahu měl, ale nevyšla mu. To by se nemohlo stát Přemovi, který měl vždy vůli hledat pravdu. Tak to dělal příkladně při rehabilitaci slovenského hoteliéra Iča Svetského, jenž byl za velezradu odsouzen na doživotí. Nebo se zastal spisovatele Karla Pecky, pozdějšího manžela tanečnice Jiřiny Kottové, a jeho druhů, když je propustili na amnestii z vězení, kde byli za protistátní činnost v katolickém hnutí, a nikde je nechtěli zaměstnat. Přem jim vymohl pracovní místa v ND. Sama paní Kottová před svědky řekla při ukládání Přemových ostatků, že mu děkuje jménem skupiny 21 politických vězňů, že jim v kritické chvíli zajistil existenci. Druhá část lidí po aféře s pohřbem nikoho nekritizovala, jen plakala se slovy : ,, Jak to mohli Přemovi udělat? ´´

Otázka třetí: Je vůbec v této době možné veřejně připomenout nedožité devadesátiny Přemysla Kočího? Myslím si, že podle toho, co jsi až dosud vyprávěla, by si to nad jiné zasloužil.

Nedávno jsem byla na příjemném večeru v Divadle 90 u příležitosti 85. Narozenin pěvce Lubomíra Havláka. Mnozí návštěvníci se mě tam ptali, zda něco podobného bude mít Přem. Prostřednictvím Mgr. Lubomíra Havláka, sólisty Státní opery Praha a dramaturga těchto pořadů, jsem vznesla v onom divadle dotaz a bylo mi řečeno, že pro Kočího jeviště volné nebude. Nebylo to pro mě žádné novum. Když jsem před pěti lety chtěla křest manželovi knihy provést na AMU, kde Přem učil třicet roků a vychoval přední sólisty ND, s čímž se ne každý hlasový pedagog může pochlubit, tak možná právě proto mi děkan HAMU odpověděl, že to nepůjde. A nejen to. Nedokázali tam ani vyvěsit parte, které jsem jim poslala! Protože jsem byla vychována v klášteře a vím, že existují i lidé chudí duchem, co nemohou za své postižení, neboť Bůh jim dal ten úděl, tak se ani na vedené pražské HAMU a jim podobná místa nezlobím. Jen jsem šťastná, že ona chudoba ducha nepotkala mě. Protože Přem neztratil obdivovatelky a obdivovatele, kteří od mládí chodili na bidýlko do ND, aby viděli jeho představení , a zůstali mu věrni i po smrti, jistě najdeme způsob, jak si důstojně připomenout jeho nádherný hlas, mužnou krásu a velké srdce.

Otázka čtvrtá: Setkáváš se ještě s nějakými dalšími negativními situacemi v souvislosti se svým manželem?

Někdy na internetu najdu nějakou hloupost, kterou napsal někdo, který nic o něm neví a jeho zájem je povrchní. Ale když jsem se nedávno na upozornění přátel dozvěděla o inscenaci v ND Josef a Marie, kde se nedůstojným způsobem vyjadřují o mém manželovi, navštívila jsem šéfa činohry pana Dočekala. Ten mě ochotně přijal, avšak uvítal mne slovy: ´´ Přišla jste si stěžovat? ´´ Tak jsem mu vysvětlila, že to nemám v úmyslu, že jsem se jenom přišla zeptat, co je opravňuje k tomu, aby se naváželi do bývalého ředitele pod titulem ND, kterému se tolik obětoval? Nehledě na to, že až do jeho smrti ho ředitel Dvořák zval na všechny operní premiéry, a při rozsvíceném hledišti ho představoval jako legendu ND. Pan šéf mi odpověděl, že na inscenaci nevidí nic závadného a že v tom ani nemůže nic dělat, neboť je to věc režiséra – a ať se tedy obrátím na něho. Mylně jsem se domnívala, že hovořím se šéfem souboru a že rozhoduje on. A určitě se nemýlím, když nedávno zakázal hru Pavla Landovského. Tak to asi spíš bude v tom, co chce a co nechce udělat…

Otázka pátá: A co noviny?

Články dam Jany Machalické a Heleny Patočkové o Přemově druhé knize vzpomínek v Lidových novinách vykazují takovou nenávist a zášť, že to samo o sobě svědčí v jejich neprospěch. U paní dr. Patočkové si tu fanatickou zášť nedovedu jinak vysvětlit, než že Přema snad musela tajně / a neopětovaně / milovat… Na druhé straně jsou jiní, takoví nevěřící Tomášové, kteří raději mlčí, než by se projevili. Další třeba mají strach. Nestojí za to, abychom se jimi zabývali. Zajímavější je, že v tisku se např. objevilo, jak bylo vynikající, že se v čele Laterny magiky za normalizace stál takový umělec jako Josef Svoboda. Ale kdo Svobodu pro tuto funkci přesvědčil a jmenoval ho, to nějak zapomněli napsat. Ano, byl to Přemysl Kočí. Za Přemova ředitelského působení se v Laterně Magice uchytila řada lidí, kteří by jinde v sedmdesátých letech nebyli mohli působit – třeba dr. Milena Honzíková, Ladislav Helge, na smlouvy o dílo Ester Krumbachová a Evald Shorm, kteří mimochodem k němu chovali přátelský vztah.

Otázka šestá: A jak to bylo s údajnou spoluprácí Přemysla Kočího se Státní bezpečností? To rovněž bylo několikrát velice urážlivé v tisku a různých publikacích připomínáno.

To sice mohu připomenout i já, ale co je psáno, to je dáno, a má to vždy větší váhu. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem všechny materiály – spisy StB – z ministerstva vnitra vyzvedla v Poděbradech a s Přemovou pozůstalostí je dala do Národního archivu, je možné, aby každý, kdo bude mít zájem, do nich nahlédl. Může se z nich dozvědět, že Přem podobnou práci považoval za udavačství, které odsuzoval, proto nespolupracoval s bezpečností, nenapsal na nikoho žádné hlášení, a jako naprosto nepoužitelný pro toto ´´poslání´´byla jeho spolupráce, navázaná bezprostředně po zákazu jeho uměleckého hostování v Metropolitní opeře v New Yorku, ukončena. Naopak po mnoha letech se jako ředitel ND sám dostal na seznam sledovaných osob, podezřívaných ze součinností se zahraničními rozvědkami, hlavně s izraelskou. Pravděpodobně přitom StB vycházelo z Přemova přátelství a z jeho pomoci dr. Pavlu Ecksteinovi, režiséru Petru Weiglovi, Ester Krumbachové atd.

A co závěrem vzkázat těm, kdo si náš rozhovor přečtou?

Poděkovat všem kdo v dobrém na Přemka vzpomínají a těm kdož nedokázali své výhrady mu říct přímo do očí – a měli na to po převratu plných 14 let – ať se otravují vlastní žlučí. Na většinu invektiv nemíním reagovat a vědomě je nechám padnout do bahna, kam po právu patří. Děkuji za rozhovor. Vyjjímečný umělecký zjev P. Kočího bude jistě zajímat budoucí generace. I jim bylo určeno jubilejní vzpomínání.